První desítka zveřejněných záznamů obsahuje například výpověď ministra zahraničních věcí Vladimíra Clementise. Ten sice patřil ke strůjcům února 1948, v roce 1939 ale kritizoval pakt Stalina s Hitlerem, známý též jako dohoda Molotov-Ribbentrop. Od té doby byl u Stalina „v podmínce“.
Podle historika Michala Macháčka věděl Clementis hned po zatčení, že je ztracen. „Sověti nezapomněli na jeho kritický postoj k sovětsko-německému paktu a k útoku sovětských vojsk vůči Finsku, za což byl také v roce 1940 vyloučen ze strany. A což mu ostatně připomenul po válce sám Stalin během osobního setkání. Plně přistoupil na vykonstruovaná obvinění, která roboticky opakoval i během soudního jednání,“ řekl Aktuálně.cz Macháček.
Clementisova výpověď skutečně svědčí o rezignaci na sebemenší snahu se hájit. Ministr byl zatčen v lednu 1951, represivní složky režimu ho tak na proces „připravovaly“ téměř dva roky. Obnášelo to fyzické i psychické strádání, odpírání spánku a doslovné učení výpovědi.
„Mé otevřené protisovětské vystoupení získalo mi sympatie nejen v nejreakčnějších kruzích československé emigrace. (…) Největší zájem o můj osud projevoval známý reakcionář a agent Hubert Ripka, se kterým jsem navázal úzké nepřátelské spojení po mém příchodu do Paříže,“ líčil zcela bez emocí Clementis. (Ripka byl za války aktivní v odboji ve Francii a Anglii, v únoru 1948 rezignoval z funkce ministra zahraničního obchodu a emigroval, pozn. red.)
Monotónní tón výpovědi byl patrně dán i tím, že vyšetřovatelé obviněným před soudem snížili zátěž, dopřáli spánek a podávali sedativa.
Mnohem spíš než soud, kde se obžalovaní hájí, působí Clementisova výpověď jako vyprávění doplňující obžalobu. „V Londýně jste navázali přímé nepřátelské spojení s Benešem,“ zaznělo u soudu, na což poklidně přitakal a dodal, že věděl, že exilový prezident „je kapitalistického, protisovětského zaměření a že všemožně usiluje o to, aby po válce byl Sovětský svaz zbaven vlivu v Československu“.
Právě Benešovo zklamání z postoje západních velmocí v době mnichovské krize přitom vedlo k jeho snaze orientovat československou politiku i na Moskvu. Za války stál u podpisu československo-sovětské spojenecké smlouvy. V únoru 1948 pak už nemocný prezident neměl sílu vzdorovat komunistickému, Sověty podporovanému převratu.
Když Clementisovi u soudu vyčetli, že „je správnější říci, že se stal stejným zrádcem československého lidu jako jeho stejně smýšlející přátelé“, bez hnutí brvou konstatoval, že to přiznává. Jeho vůle k odporu už byla dávno zlomena.
