„NEPŘIŠLA JSEM SEM kázat; Přišla jsem sem zemřít.“
Tváří v tvář hrozící popravě zahájila Anne Boleyn svou poslední řeč těmito slovy. Možná. Možná ne. Záleží na tom, kdo příběh vypráví.
V pátek 19. května 1536 v časných ranních hodinách nemohl skotský teolog jménem Alexander Ales spát. Nemocný a upoutaný na dům tvrdil, že měl děsivou noční můru, ve které mu byla představena hlava tehdy vězněné anglické královny Anne Boleynové.
Anna se začala hlasitě modlit a prosila Boha, aby přijal její duši. Brzy bylo po všem, hlavu jí kat na jeden zátah čistě usekl. Když její tělo odnášely její služebné, hrstka svědků jejího skonu proudila ze zeleně, někteří ke svým stolům, aby napsali, co viděli, jiní, aby událost vyprávěli rekordmanům smýšlejícím přátelům.
Zapamatování si události je „více podobné skládání dílků puzzle než získávání videozáznamu,“ řekla psycholožka Elizabeth F. Loftusová. V případě Anny mohla být její skutečná slova ztracena v okamžiku, kdy je vyslovila. Byly přetvářeny – střídavě romanticky, mstivě, politicky – nebo možná někde byly doslovně převyprávěny. Někteří očití svědci uvedli, že Anniny rty se pohybovaly několik sekund poté, co byla její hlava odříznuta od těla. Možná se pokoušela naposled vystihnout, co vlastně chtěla říct.
