Po šesti až osmi týdnech na palubě lodi – i déle, pokud bylo počasí obzvláště špatné – zotročení lidé dorazili do přístavu v Americe a byli napochodováni na pevninu. Mnoho Afričanů nevědělo, co bude dál. Equiano vypráví:
Mysleli jsme si, že tím bychom měli být sežráni těmito ošklivými muži, jak se nám jevili; a když brzy poté, co jsme byli všichni znovu svrženi do podpalubí, bylo mezi námi mnoho děsu a chvění a celou noc bylo z těchto obav slyšet jen hořké výkřiky, takže bílí lidé konečně zvedali některé staré otroky ze země, aby nás uklidnili. Řekli nám, že nemáme být snězeni, ale že budeme pracovat, a že máme brzy jít na pevninu, kde bychom měli vidět mnoho našich krajanů. Tato zpráva nám hodně ulehčila; a jistě, brzy po našem vylodění k nám přišli Afričané všech jazyků. Okamžitě nás však odvedli na kupecký dvůr, kde jsme byli všichni zavření společně jako ovce ve stádě, bez ohledu na pohlaví nebo věk.