Albert IV. byl synem Alberta III. a byl nazýván „Zázrakem světa“ nebo „Trpělivým“. Po smrti svého otce (1395) si vévoda Vilém (jeho strýc, zástupce leopoldinské linie) nárokoval úplnou svrchovanost. Dohoda o dědictví byla uzavřena v Hollenburgské/Donauské (Dolní Rakousko) smlouvě z 22. listopadu 1395. Albert IV. byl také spolusignatářem privilegia volby radního z roku 1396. V roce 1398 podnikl pouť do Svaté země. 9. srpna 1402 byli Albert a Vilém předáni králi Václavovi králem Zikmundem Uherským, který byl předtím nucen cestovat do Prahy, aby vyřešil spor mezi Václavem a králem Rupertem Falckým. Během Václavova pobytu ve Vídni se Habsburkové marně snažili nastolit mezi bratry mír, dokud Václav v roce 1403 neuprchl. Jako kompenzaci museli Albrecht a Vilém Sigmunda odškodnit, což znamenalo uvalení vysokých daní na duchovenstvo, mládež a vídeňské občany. V červenci 1404 Albrecht a vévoda Ernst pochodovali z Vídně proti městu Znojmo a spolu se Sigmundem jej dva měsíce obléhali. Za to byly také předem vybrány daně. Albrecht se 31. srpna nemocný vrátil do Klosterneuburgu, kde 14. srpna zemřel. Poté, co přísahal, že se do Vídně nevrátí, dokud neporazí své nepřátele, se nikdy nevrátil. Zanechal po sobě syna Albrechta V. a dceru Markétu (*1395). Byl pohřben v kostele sv. Štěpána ve Vídni vedle svého otce Albrechta III.
Albrecht se zasloužil o založení opatství sv. Doroty ve Vídni, které později usadil a obdařil Andreas Plank, farář z Garsu, jeho kancléř a učitel Albrechta V.
