Jednoho rána v květnu 1856 přiběhla mladá dívka jihoafrického kmene Xhosa domů a vyprávěla, že u řeky potkala podivné muže. Její strýc Umhlakaza tvrdil, že je po chvíli potkal také. Pochopil prý, že jde o vyslance mrtvých předků. Přikázali mu vykonat obřady, obětovat vola a vrátit se za čtyři dny. Tehdy už s nimi přišel i jeho dávno zemřelý bratr.
Prozradili mu, že všichni předkové se stali nesmrtelnými bojovníky a pomohou Xhosům vyhnat bílé kolonizátory. Předtím však musí vybít svá stáda, aby se předkové najedli, a pak postavit nové velké ohrady pro mnohonásobně víc dobytka, který předkové přivedou s sebou.
Několik měsíců trvalo, než se tento šílený záměr prosadil. Příští jaro byla všechna stáda vybita, došly poslední zásoby, vypukl hladomor a dvě třetiny Xhosů – kolem sedmdesáti tisíc – zemřelo hladem. Zbytek zachránili kdo – no přece Angličané.
Ono to bylo trochu jinak. Ač si pana Urbana vážím, tak zde udělal chybu. Jako začátečnk. Pak je pro mnohé těžké mu věřit…
Oni to vidí jinak hlavně místní lidé.
Zabíjení dobytka se vtisklo do psychicky zjizveného národa. „Málo lidí, kteří slyší příběh Nongqawuse,“ píše Peires. Příběh, říká Ashforth, „se objevuje v různých časech a různými způsoby a je vyprávěn pro různé účely“. Historici, politici a kmenoví vůdci v různých dobách používali podobenství o Nongqawuse, aby varovali před vrtkavostí mládí, pošetilostí žen, nebezpečím pověr a zlem George Graye a bílých.
I dnes komentátoři rychle pojmenovávají problémy sužující Jižní Afriku na takzvaný Nongqawuse syndrom. Rychlé vyhledávání na Googlu objevilo články popisující vůdce všech tří největších politických stran v zemi jako „Nongqawuse postavy“ – a ne v dobrém slova smyslu.