Vzhled je pro mnohé tím hlavním kritériem posuzování. I já tak převážně činím. Pak se třeba divím. Jako v tomto případě…
Přestože Margita Titlová měla pohodové dětství a rodinu, o kterou se mohla opřít, výtvarné umění odmalička vnímala jako prostor, do kterého se může schovat a kde může být sama sebou. Malbu studovala na AVU na přelomu 70. a 80. let u klasicky školeného malíře Oldřicha Oplta, to zajímavé se ale pro ni dělo mimo stěny akademie. „Moji praví vůdcové byli lidi z undergroundu, Adriena Šimotová, Karel Nepraš, Václav Boštík. Tihle lidi se s námi přátelili, a to vlastně úplně stačilo,“ konstatuje. „Chtěla jsem si najít svůj styl, svou cestu, a věděla jsem, že musím začít od sebe. Začala jsem vlastním tělem, poměřila jsem ho se světlem, se stromy, se skálou,“ mluví o venkovních geometrických happeninzích. „To byly moje studie. Jako když začínáte psát a učíte se písmena. Na tomto základě pak vznikaly první kresby.“
Její Vizitku jsem poslouchal a líbila se mi. I když vypadá, jako od kolotočů…
