Tak půjde za každým, kdo mu dá peníze, tedy prostředky k prosazení se. A Rusi jsou navíc přece Slovani. A s tím už měli v minulosti problémy jinší. Pravdu měl nejspíš Havlíček.
Havlíček, který byl zprvu pod vlivem Jána Kollára zastáncem slovanské vzájemnosti, po ročním pobytu v carském Rusku napsal: „Ruské mrazy a ostatní ruské věci uhasily ve mně poslední jiskru všeslovanské lásky.“
A v roce 1846 v Pražských novinách pak už naplno burcuje: „V celém světě, zvlášť ale v Evropě, jsou Rusové buď nenáviděni, neb opovrženi (a to skoro napořád z dobrých příčin). I spřátelili se hned a sbratřili s námi, považujíce se však za starší bratry, za poručníky naše. Ruští panslavisté totiž dle svého pošetilého smýšlení o nás se domnívají, že bychom rádi pod jejich vládou stáli! A pevně jsou přesvědčeni, že jednou všechny slovanské země v moci své míti budou!!“
Sputnik teď cituje, co napsal v dopisech Ševyrev Pogodinovi: „Mohu dosvědčit, že on nikdy nechtěl studovat náš lid ani v jeho současné podobě, ani v historii. Žil na venkově a nikdy se nevydal proniknout do zvláštností rolnického života – a nemluvil s lidmi. Ve stejné době, kdy u mě bydlel, jsem poprvé během akademického roku četl kurz o dějinách staré ruské literatury a pozval jsem Havlíčka na mé přednášky, z nichž se dozvěděl, jak byla ukotvena víra do ruských lidí. Byl ale jen na jedné přednášce a od té doby se už žádný nezúčastnil. Bodjanského také nenavštívil. Pogodina taktéž. Z mé knihovny si nevzal ani kroniky, ani akty, ani dřívější spisovatele, ani historii Karamzina, ale spokojil se pouze s Gogolem – a i u něj rozuměl pouze jeho komické stránce, která byla jádrem jeho sklonu k legráckám… Pobyt Havlíčka v mém domě považuji za opravdové neštěstí… Tu haněl rakouskou vládu, tam se jí poddal a haněl tu ruskou. I v jednom, i v druhém případě lže. Obecně se zde vyznačoval svým zlým jazykem… Chodit a střílet na vlky – to byla jeho největší radost… Z těchto důvodů nemá Havlíček právo mluvit o Rusku ani literárně, ani národnostně.“
