Tyto věže mne vždy zajímaly, tedy od doby, kdy jsem se o nich dozvěděl. Oto větší radost mě udělal kamarád., který doi Gruzie vyrazil a fotky věží mi poslal a co je hlavní, nafotil i interiéry...
Starobylá provincie Svaneti v Gruzii se nachází na jižních svazích pohoří Kavkaz, v severozápadní části země. Svaneti, obklopená gigantickými, zasněženými vrcholky vysokého Kavkazu a hlubokými soutěskami, je domovem některých nejvýše položených a nejizolovanějších vesnic na Kavkaze. Oblast je tak vzdálená, že zůstala nedobytá, dokud ji v polovině 19. století nezískali Rusové.
Loupeživé armády z cizích zemí dělaly Svanům ve středověku potíže, což vedlo ke stavbě strážních věží a opevněných domů. Když Gruzií řádily mocné říše, byly do věží přeneseny ikony, šperky, náboženské artefakty a rukopisy, aby se tak Svaneti stal úložištěm rané gruzínské kultury. V průběhu staletí si Svanové zachovali nejen neocenitelné artefakty, ale i svou kulturu, tradici a jazyk, o nichž se mnozí učenci domnívají, že předcházejí gruzínštině.
Tyto věže se stavěly od 9. století do 13. století, jsou 20-25 metrů vysoké a mají čtyři nebo pět pater. Věže jsou využívány i jako obytné domy – přízemí, tvoří jediný sál s otevřeným ohništěm a ubytováním pro lidi i domácí zvířata, které je odděleno dřevěnou příčkou, často bohatě zdobenou. Horní patro sloužilo v létě lidským obyvatelům a sloužilo také jako sklad krmiva a nářadí. Dveře na této úrovni umožňovaly přístup do věže, která byla zároveň spojena s chodbou, která chránila vchod.
Mnohé z věží zmizely nebo se v průběhu času hroutí v ruiny. Vesnice Chazhashi, součást skupiny vesnic souhrnně nazývaných Ushguli, která se nachází v čele soutěsky Enguri v Horní Svanetii, se však dochovala jako muzejní rezervace. Více než 200 věží stojí dodnes a některé z nich jsou dodnes obsazeny. Další věže lze vidět v Mestii a příhraničních vesnicích, jako je Latali.
Věže také chránily rodiny během krevních sporů, které se v těchto komunitách často odehrávaly.
Namísto svěření obrany vesnice nebo města velké pevnosti nebo hradu si každá Svanská rodina postavila vlastní věž.
Mají obvykle od tří do pěti pater a tloušťka zdí se postupně zmenšuje, čímž věže získávají štíhlý, zužující se profil.
Pro ochranu je vchod do věže asi dvanáct stop nad zemí, pod ním je žebřík nebo schodiště, které mohly být zničeny v případě útoku. Uvnitř ležely vedle otvorů po žebříku velké ploché kameny připravené k použití jako těsnění.
Každá věž je připojena k machubi, velkému dvoupatrovému domu. Přízemí tvoří jediný sál s otevřeným krbem a ubytováním pro lidi i domácí zvířata, které je odděleno dřevěnou příčkou, která je často bohatě zdobená. K zateplení budovy pomohl chodbový přístavek. Horní patro, zvané darbazi, sloužilo rodině v létě a sloužilo také jako sklad krmiva a nářadí. Dveře na této úrovni umožňovaly přístup do věže, která byla zároveň spojena s chodbou, která chránila vchod.
Dům byl vytápěn otevřeným ohništěm ve středu haly, kde se také vařilo. Obytný celek byl doplněn nízkou ohradní zdí, která uzavírala navazující dvůr se stájemi a příslušenstvím.
Někdy se rodiny skládaly až z třiceti nebo dokonce ze sta členů a pro jejich ubytování byly postaveny obrovské obytné komplexy s několika věžemi.
Svanetie byla zaostalým regionem, a tak se z ní sovětští plánovači pokusili udělat vzor sovětské modernizace za prvního pětiletého plánu v letech 1928 až 1932. V této době byly vybudovány silnice, byla zřízena letecká služba a průmysl jako těžba a dřevorubectví byly rozvinuty. Právě na tomto pozadí Svanetie jako výkladní skříně sovětské modernizace byl vyroben film Sůl pro Svanetie.
