To, že je jedním z našich nejznámějších malířů, ví asi kde kdo. Ale to, o čem chci psát asi ne…
Vše jsem o něm slyšel z Vltavy. Tedy z jednoho pořadu v rozhlase. Tak za čerstva posílám dál.
Říká se o něm, že byl šetřivý, ale paní, co u něj dost dlouho vařila, říká, že byl skromný.
Strýc mu dal první barvy, Jan říkal, že začal malovat červenou…ke stáří rád nosil červenou čepici. Vypadal jak přerostlý trpaslík. Měl tedy rád červenou barvu?
Říkali o něm, že velmi dobře vařil italskou kuchyni…
Asi nikde jinde, než na maloměstě by tolik nevynikla jeho bohémská nátura: muž, který významnou část života strávil ve Francii, býval v mládí kvůli umění často hladový, odkázaný na velkorysost dobrodinců. S bezelstnou sebejistotou přijímal také ve Vodňanech pohostinství nejedné domácnosti i výslužky – od škvarků, vajíček a lívanců až po dřevěné odřezky k topení. Odměňoval se nejen vřelými dopisy a pohlednicemi s reprodukcemi svých obrazů. Někomu zhotovil exlibris, tedy drobný grafický útvar, často rozdával kresbičky i obrazy.
Podle vzpomínek si užíval i hovory o vaření, které vedl s paní Reichlovou. „Měl rád lívance. Vobyčejný na plechu. To si vzal a nesl si i domu. Říkal, že když byl ve Francii v tej Bretani, co tam zkusil bídy. Že jed jednou za den a chodil v jednom voblečení. Já myslím, že by ani žádný jídlo nevodřek. Byl hrozně skromnej na todlecto,“ myslel si Bedřich Reichel, jeden z nejdůležitějších svědků.
