Onehdy jsem zaslechl vysvětlení spojení mít u někoho vroubek. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel a myslím, že je to docela zajímavé. Tak jsem se opět porozhlédl po netu…
Za Jungmanna se říkalo na př. pivo na vrub bráti, napište to na můj vrub, obrazně pak každý bere na svůj vrub = „každý za sebe počet činiti bude“. Již tehdy se říkalo i v přeneseném smyslu máš u mne vroubek. [252]Takováto některá rčení žijí podnes. Jejich východisko je jasné. Jungmann uvádí z Rosy spojení na vrubu vroubiti = zaznamenati, co se vydává nebo přijímá. Jednotky zboží, dávky nebo i pracovní výkony se zapisovaly pomocí jednoduchých zářezů čili vrubů do dřeva, prostých čárek zaříznutých do dřeva (podobných čárkám, jaké se teď dělají křídou na dveřích a p.). Kde bylo třeba dokonalé shody v záznamech jak se strany přijímajícího, tak i se strany dodávajícího, dělaly se zářezy na t. zv. rabuši (slovensky rováš, což je z maďarštiny; piť na rováš), což bylo dřevo asi toho způsobu, jako je dřevěný loket obchodníků s tkaninami. Tu měl příjemce i dodavatel; při dodání se obě rabuše po délce přiložily k sobě a zářez se udělal na obou zároveň; při konečném účtování počet (a ovšem i místa) zářezů musily na obou rabuších přesně souhlasiti. Rozumí se, že u hospodského nebo kupeckého braní na dluh se spokojovali s jedním zářezem, a ten dělal — dodavatel. Dlužník byl pak samozřejmě vydán nebezpečí, že si dodavatel něco „připíše“ neprávem, a není třeba pochybovati o tom, že se skutečně připisovalo. Ale to se nás netýká. Když se dělalo konečné vyrovnání dodávek a platu, dělalo se ze vrub (odtud je zevrubný), propočítáním vrubů; vruby pak byly „sřezány“, t. j. dřevo bylo v té části, kde byly vruby, do hladka ořezáno a tak připraveno pro nové vruby. Vrub sřezati někomu ovšem znamenalo metaforicky také „vyrovnati si s někým účty“ ve smyslu pomsty za urážku, za příkoří.
A jeden hmatatelný příklad…
Při pálení vrubového archivu v Londýně vyhořela polovina parlamentu. Nevěříte? V roce 1834 se to fakt stalo. V dobách, kdy nebyly k dispozici faktury a jiné listiny, vzali obchodníci dvě stejně dlouhé hůlky a udělali do nich vroubek. Jednu si vzal věřitel, druhou dlužník, pečlivě je uschovali, aby mohly posloužit při případném sporu.
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=4508
