Rubáš (rubá č), název všeslovanský, patří mezi nejstarší částky lidového oděvu ženského. Bylo to plátno sešité, ovinuté bez složitých střihů kolem těla asi do výše paží se závěsy prostými, petlicemi na ramenou. Z dokladů staročeských, počínajíc věkem XIV., zajímavý jest a, pokud se týče stáří lidového šatu dotčeného, jest důležitý stesk mistra Husi: »A již rubáši skoro i u sedlek budú vypověděni, každý chce choditi v drahém, v krásném a v pěkném a rozkošném ruše . . .< Betlémský kazatel touží, že prostota mizí odevšad i v Cechách z kroje lidového, selského; že i selky shánějí se po rouchu novo-tářském, drahém, pěkném, zbavujíce se starobylého rázovitého šatu svého, rubáše, úboru starodávného,’pro lidový kroj český charakteristického.**) A hle! V Cechách udržuje se název rubáš po úboru již vyhynulém při pojmenování košile pohřební, do rakve. Za to na Moravě místy a na Slovensku podnes nosí ženy starodávné rubáše (rubáče). Netržitost dokladů staročeských z doby nejstarší, kdy jen se mohlo slovo vyskytnouti (nejstarší slovníky), závažné svědectví Husovo a svědectví jiná, že rubáš jest oděv selský, prostý, lidový, z hrubého plátna, i posavadní lidový kroj na Moravě i na Slovensku nade vši pochybu jasně ukazují, že rubáš byl od pradávna nošen od žen českých. Komenský dobře se rozpomínal na základ kroje lidového u svých rodáků, když na prvním místě ve svém výčtu uvádí rubáš!
