V roce 1944 Corp. Rupert Trimmingham a několik dalších černošských vojáků cestovali z Louisiany do Arizony. Během mezipřistání v malém louisianském městečku se pokusili dát si něco k jídlu, ale bylo jim řečeno, že jediné místo, kam by si mohli zajít najíst se, je zadní část restaurace na nádraží.
Zatímco muži čekali u kuchyňských dveří, viděli, jak do restaurace přišli dva bílí američtí vojenští policisté s německými válečnými zajatci. Strážní a váleční zajatci byli usazeni a byli obslouženi, tato scéna pobouřila Trimminghama natolik, že napsal do armádního časopisu:
Zde je otázka, kterou si klade každý černošský voják. Za co černošský voják bojuje? V čím týmu hrajeme? … Nejsou [němečtí váleční zajatci] zapřisáhlí nepřátelé naší země? Neučí je nenávidět a ničit všechny demokratické vlády? Nejsme američtí vojáci, kteří přísahali, že budou bojovat a zemřou, bude-li to pro tuto zemi nutné? Tak proč se se zajatci zachází lépe než s námi? Proč vláda dovoluje, aby takové věci pokračovaly?