U nás se říkalo šnytlík, a jak to tedy je?
Říkáte „šnytlink“ nebo „šnytlík“? Pokud vám tento lidový název pro pažitku není cizí, asi tušíte, že jeho původ leží v německé jazykové oblasti. Co však pažitkou zváno je, zváno jinak, vonělo by stejně: ostatně základem „šnytlinku“ je německé „schnitt“, tedy řezání či sečení a českou pažitku je nutné „požnout“.
Častěji se s ním setkáváme při okrajích Čech než ve vnitrozemí, kde je u staré venkovské generace pojmenování pažitka řídké. Vždy však bývá v dubletě s nářečním pojmenováním jiným. V dubletách se rovněž vyskytuje na střední Moravě, kde je též velmi řídké; na Slovácku a ve východním Slezsku už je výraz pažitka častější. Na Kopanicích při moravsko-slovenské hranici byl už několikrát zaznamenán i jako jediný, na Valašsku pak převážně jako jediný, a to s dlouhým-í-, tedy pažítka. Slovanského původu je i slovo cíbek, jímž se označuje pažitka v některých lokalitách východně od Prachatic.
Další naše nářeční pojmenování pro pažitku pocházejí z němčiny. Z německého slova Aschlauch je označení vošlejch, s nímž se můžeme setkat na Chodsku, v širokém okolí Nového Města na Moravě a v nejjižnějším cípu Čech, na Doudlebsku. Tady se ovšem vyslovuje ošlejch, protože v doudlebském nářečí se slova začínající na o-skutečně s o-vyslovují (tedy např. oko, obličej, on se otočil ap.) na rozdíl od nářečí jinde v Čechách a na západní Moravě, kde je náslovné v-(voko ap.), stejně jako v obecné češtině
http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=6408
