Karel Čurda odešel po okupaci Československa do Francie, kde se osvědčil v bojích, a pak do Velké Británie. Dobrovolně se přihlásil i k výsadku do nacisty obsazené vlasti. Věděl, jak riskantní je to operace a že naděje na přežití není velká. Takhle se přece zbabělec nechová.
I hodnocení Čurdy od britských či československých instruktorů speciálního výcviku byla vynikající. Já si ale na základě výpovědí lidí, kteří Čurdu znali, myslím, že šlo především o dobrodruha. A nemyslím to nijak zle.
Parašutisté jako Jan Kubiš, Josef Gabčík z Anthropoidu, Oldřich Pechal ze Zincu či již zmíněný Adolf Opálka měli podle mě – na rozdíl od Čurdy – silné vnitřní přesvědčení o tom, proč se nechali do okupované republiky vysadit v době, kdy nacisté vítězili na všech frontách. Proč se jdou obětovat. Kvůli vlasti, rodině. Muselo to pro ně mít nějaký vyšší smysl – morální, kulturní, náboženský či v dobrém slova smyslu nacionální. Že zkrátka jejich smrt – pokud zahynou – bude mít smysl. A proto do toho šli i s vidinou, že se zřejmě nedočkají konce války…
Vlevo: 1942, Velká Británie – špičkově vycvičený parašutista Karel Čurda (30). Vpravo: 1947, Praha – konfident gestapa Čurda před popravou. „Změnil se v lidskou trosku,“ srovnává Miloš Doležal.