Být otevřenou lesbou během Velké hospodářské krize bylo riskantní a často osamělé. Ženy, které projevovaly přílišný zájem o sport – nebo nedostatečný zájem o muže – byly podezřelé. Ženy, které se otevřeně „rozhodly“ být lesbami, byly vnímány jako hrozba pro muže, zejména v době, kdy byla mužnost v ohrožení: koncept mužnosti utrpěl vážnou ránu, když muži nebyli schopni zajistit své rodiny. V důsledku toho se mnoho leseb vdávalo za muže kvůli bezpečí, ochraně a aby se vyhnuly sociální stigmatizaci. Existovaly však tajné projevy, které mohly lesbické páry použít k naznačení, že žijí v utajení jako homosexuální životní styl. Být „v životě“ znamenalo identifikovat se jako lesba.
Některé lesby byly obojetné, a nakonec si tak mohly užívat více svobody než jejich protějšky s domácími kořeny. Stejnopohlavní páry se mohly spolehnout na tvrzení, že cestují společně kvůli bezpečí a společnosti, aniž by musely své vztahy ospravedlňovat. Najít si ženu pro vztah bylo také obtížné. Ženy se setkávaly na univerzitách nebo ve věznicích, ale otevřený život jako pár byl obtížný a izolující. Lillian Fadermanová ve své knize o lesbismu ve 20. století vypráví příběh páru v Texasu, který více než 20 let neměl tušení, že jiné lesby vůbec existují.
