Na výše zmíněném článku mne mimo jiné zaujaly informace vo částech domů a o domech samotných. To mě snad zajímalo vždy…
Stavební pozemky v norských městech byly typicky 10-12 metrů široké a od 20 nebo 30 do více než 100 metrů dlouhé. Domy nebyly o tolik jiné než za dob Vikingů. Lidé víceméně přestěhovali svou farmu do města, informuje Christophersen.
Hlavní dům byl umístěn uprostřed a další budovy, jako jsou stáje a stodoly, byly v zadní části.
„Nebydleli v přímém kontaktu s ulicí, ale byli spíše ukryti na svém „statku,“ říká profesor.
Prodejní stánky a dílny byly umístěny na okraji ulice. Za nimi byly sklady a další dílny.
V některých z těchto kůlen byla umístěna zvířata. Dobytek ale nesměl volně pobíhat.
Zvířecí trus se přednostně používal jako hnojivo nebo se zakopal.
Pokud jde o latríny, byly umístěny úplně v zadní části objektu, nebo ve skříni v domě.
„Nejšpinavější prvky lidského odpadu byly přiřazeny ke konkrétním místům. Lidé před veřejností nesrali – pardon za výraz. Bylo to vykonáno na soukromějším a odlehlejším místě,“ říká Christophersen.
„Ve většině měst existovala pravidla nebo normy pro umístění latrín a záchodů. Neměli být pro sousedy na obtíž.“
„V Trondheimu můžeme jen stěží detekovat nějaké hnojivo v kulturních vrstvách. Lidské exkrementy se nalézají velmi zřídka a zdá se, že byly zakopány na zvláštních místech.“ Podle doktorské práce Dolly Jorgensen z roku 2008 se v mnoha skandinávských městech objevily odpadkové koše a sudy na počátku 13. století. „Umístění odpadu do sudů v místě původu umožnilo jeho snadné odstranění,“ napsala.
Přesto velká část odpadu nutně skončila na zemi. Archeologové nacházejí metr hluboké kulturní vrstvy ze středověku.
„To, co vykopáváme ve středověkých městech, je ve skutečnosti odpad. Jsou to domácí odpadky a odpadky z různých druhů řemeslných a stavebních činností,“ říká Christophersen.