Diokleciánův palác (chorvatsky Dioklecijanova palača, vyslovováno [diɔklɛt͡sijǎːnɔʋa pǎlat͡ʃa]) je starověký palác postavený pro římského císaře Diokleciána na přelomu čtvrtého století našeho letopočtu, který dnes tvoří asi polovinu starého města Splitu v Chorvatsku. I když je označován jako „palác“ kvůli jeho zamýšlenému použití jako rezidence Diocletiana, tento termín může být zavádějící, protože struktura je masivní a více připomíná velkou pevnost: asi polovina z nich byla pro Diocletianovo osobní použití a ve zbytku sídlila vojenská posádka.
V období svobodné středověké komuny, mezi 12. a 14. stoletím, došlo k většímu stavebnímu rozvoji, kdy řada středověkých domů zaplňovala nejen římské stavby, ale i velkou část volného prostoru ulic a přístavišť. V tomto období byla také dokončena stavba románské zvonice katedrály svatého Domnia, která obývá budovu, která byla původně postavena jako Jupiterův chrám a poté využívána jako Diokleciánovo mauzoleum.[10]
Po středověku byl palác ve zbytku Evropy prakticky neznámý, dokud skotský architekt Robert Adam nenechal ruiny prozkoumat. Poté Adam s pomocí francouzského umělce a starožitníka Charlese-Louise Clérisseaa a několika kreslířů vydal Ruiny paláce císaře Diokleciána ve Spalatro v Dalmácii (Londýn, 1764).
K tomuto textu-zamyšlení mně přiměl pohled poslaný kamarádem, a hlavně jím učiněná poznámka, jak pozůstatky římských staveb asi vnímal středověký člověk? Zřejmě jim nerozuměl, bych si myslel. Ale některé stavební prvky ho inspirovaly, třeba cihly. A renesance je prostě renesance…
Zdroje
