Aneb jak to bylo…
Autor: MATT HENDRICKSON
12. ledna 2018
Na rozdíl od městské legendy Johnny Cash nikdy nestrávil čas ve vězení. Jako vězeň, tzn. V roce 1951, když sloužil u letectva v Německu, Cash sledoval Inside the Walls of Folsom Prison, film, který zachycoval brutální podmínky, které měli vězni v kalifornském ústavu. Scény krutého násilí Cashe hluboce zasáhly a v roce 1957 začal vystupovat ve věznicích, včetně show v roce 1959 v San Quentinu, která objevila vězně Merle Haggarda.
Ale bylo to jeho vystoupení v další kalifornské věznici, Folsom State, které se stalo jedním z nejikoničtějších hudebních momentů. Na konci 60. let Cash upadl v nemilost hudebního průmyslu v Nashville a jeho kariéra se potýkala s problémy, protože bojoval se závislostí na drogách. Koncem roku 1967 vystřízlivěl a 13. ledna 1968 dorazil do věznice Folsom, aby zde nahrál živé album. „Byl jsem asi tak uvolněný jako brouk v motelu Roach, byl jsem stále nováčkem v možnostech vstávat na pódiu před lidmi s krevním oběhem plným drog,“ napsal Cash ve své autobiografii z roku 1997. „Ale jakmile jsme se do toho pustili, byla to dobrá show.“
Opravdu, byla. Cash toho dne měl dvě vystoupení, jedno dopoledne a druhé brzy odpoledne. Po úvodních vystoupeních Carl Perkins a Statler Brothers, kteří každý zahráli každý píseň, Cash přistoupil k mikrofonu a s tím hlubokým hlasem pronesl: „Ahoj, já jsem Johnny Cash,“ a pak spustil „Folsom Prison Blues“, píseň, která byla ve skutečnosti napsaná v roce 1953 a už v roce 1955 ji zpíval Cash.
Verze, kterou Cash hrál ten den a která je na jeho albu At Folsom Prison (Live) z roku 1968, se dostala na první místo žebříčku country singlů a pomohla oživit jeho kariéru. Když Cash zazpíval slova: „Zastřelil jsem muže v Renu, jen abych viděl, jak umírá,“ bylo slyšet, jak vězni divoce jásali. Ve skutečnosti tento jásot přidal po natáčení producent Bob Johnston, protože vězni se příliš báli projevit emoce, aby neutrpěli odvetu ze strany dozorců.
Ať už to byly nervy nebo pocit strachu, „Folsom Prison Blues“, otvírák alba, začíná stálým rytmem, ale jak píseň pokračuje, tempo se zrychluje a na konci zní Cash stejně vyděšeně a zoufale jako vězni. Odtud se začíná uvolňovat a uvolňovat, vytváří si snadný vztah s vězni a brzy nastávající manželkou June Carterovou, která se k němu připojí v jiskřivém duetu „Jackson“.
Cash vydal další album nahrané z vězeňské show, At San Quentin z roku 1969, a stal se silným zastáncem vězeňské reformy a práv vězňů, dokonce svědčil před Kongresem v roce 1972.
