Magdalenské prádelny byly chudobince, ve kterých bylo mnoho irských žen a dívek účinně vězněno, protože byly vnímány jako hrozba pro morální vlákno společnosti. Byly nařízeny irským státem od 18. století a byly provozovány různými řády katolické církve až do uzavření poslední prádelny v roce 1996. O několik let dříve, v roce 1993, řád jeptišek v Dublinu prodal část svého magdalénského kláštera realitnímu developerovi. Ostatky 155 vězenkyň, pohřbených v neoznačených hrobech na pozemku, byly exhumovány, zpopelněny a pohřbeny jinde v hromadném hrobě. To vyvolalo v Irsku veřejný skandál a od té doby se magdalenské prádelny staly důležitým tématem irské kultury, zejména po uvedení filmu Sestry Magdaleny v roce 2002.
Irské Magdalen Laundries a The Nation’s Architecture of Containment se soustředí na deset katolických magdalénských prádelen fungujících v letech 1922 až 1996 a nabízejí první historii žen vstupujících do těchto institucí ve dvacátém století. Protože náboženské řády neotevřely své archivní záznamy, Smith tvrdí, že irské magdalenské instituce nadále existují v povědomí veřejnosti především na úrovni příběhu (kulturní reprezentace a svědectví přeživších) spíše než historie (historie archivů a dokumentace).
Kniha Jamese M. Smithe, určená akademickým i laickým čtenářům, má tři hlavní cíli. Za prvé, spojuje historii magdalénských prádelen s irskou „architekturou zadržování“, díky níž byly nežádoucí části ženské populace, jako jsou nemanželské děti, svobodné matky a sexuálně promiskuitní ženy, doslova neviditelné. Za druhé kriticky hodnotí kulturní reprezentace v dramatu a výtvarném umění o těchto prádelnách, což jim v posledních patnácti letech přineslo významnou pozornost v irské kultuře. Nakonec Smith vyzývá národ – církev, stát a společnost –, aby uznaly svou spoluúčast na tomto irském skandálu Magdalen a nabídly odškodnění obětem i pozůstalým…
Co víc dodat, zase se jedná o selhání jednotlivců…a abych by genderově vyváženým tedy i jednotlivkyň.