(17. června 1928 Brno – 28. října 2013 Praha) byl český klarinetista, hudební aranžér, skladatel, kapelník, dirigent divadelního orchestru, příležitostný filmový herec a spoluzakladatel Divadla Semafor. Jednalo se o dlouholetého hudebního aranžéra a kapelníka Orchestru Divadla Semafor, spolupracovníka Jiřího Suchého a Eugena Jegorova. V tomto divadle byl autorem hudby mimo jiné k úspěšné hře Kytice. Byl swingovým a jazzovým klarinetistou, který se velmi dobře uplatnil i jako sólista.
Havlík rovná se divadlo Semafor, ale také pravá jazzmanská recese. A právě z ní udělali oba pánové centrální téma svého povídání, které se odehrávalo v klidném prostředí Havlíkova letního sídla v Posázaví. Pořádnou porcí nadsázky je čtenář obdarován hned v úvodu, kde se nalézá seznam užitečných návodů pro hudebníky, jak se pomstít svým kolegům, například: „Drobná mince vložená mezi hubičku a soudek klarinetu znemožní hudební výkon. A saxofonová hubička vyrobená z marcipánu se při hraní v ústech rozpadne.“
Ferdinand Havlík ví o podobných kanadských žertících své. Muzikanty s veselým naturelem potkával jak v orchestrech J. A. Šuberta, Zdeňka Bartáka a Jiřího Procházky, tak v semaforské kapele, kde mu byl zdatným partnerem ve vymýšlení ptákovin saxofonista a klarinetista Evžen Jegorov. Největší školu však dostal na přelomu čtyřicátých a padesátých let v orchestru Arnošta Kavky, jenž byl recesistou tělem i duší. Právě Kavkovi je věnována velká část útlé knížky, v níž si přijde na své každý fanda éry českého swingu.
Víte, jak žádá hudebník jiného hudebníka, aby mu půjčil padesát korun? „Debussy mi Kmoch Puccini pas de deux.“ (Neboli: „Debysi mi kmoch pučíni padedé.“) Mezi jazzmany však koluje řada dalších, dávno zlidovělých hlášek. „Doufám, že ostudu jsme si nepokazili,“ říká se po skončení koncertu. Dějiny Starého zákona shrne jazzový muzikant do věty: „Herodes byl stejný prase jako Hero cis.“ A je-li ještě více od rány, je schopen svému kolegovi dokonce říci: „Máš absolutní sluch, slyšíš absolutní hovno.“
