Příměří vstoupilo v platnost v 11 hodin a způsobilo, že se po celé Francii rozezněly salvy zvonů a polnic oznamující konec války, která si vyžádala více než 18 milionů životů a miliony invalidů nebo zmrzačených.
Němečtí a spojenečtí generálové se setkávají v restauračním voze, který vybavil maršál Foch, na mýtině Rethondes, v lese Compiègne, asi sto kilometrů severně od Paříže.
10. listopadu Němci obdrželi zprávu, že císař Wilhelm II. abdikoval, a instrukce od nové vlády, že by měli podepsat příměří. V 5 hodin ráno 11. listopadu bylo dohodnuto příměří. Maršál Foch vzkázal spojeneckým velitelům, že „Nepřátelství bude zastaveno na celé frontě počínaje 11. hodinou, 11. listopadu (francouzská hodina). Spojenecké jednotky nepřekročí linii dosaženou v tu hodinu v ten den, dokud nevydají další rozkazy.“ Válka na západní frontě definitivně skončila. Ačkoli jedno z několika příměří podepsaných v roce 1918, je to příměří z 11. listopadu, které zanechalo trvalé globální dědictví.
„Nejdražší matko a tati: Kdybyste všichni viděli, jak jsou všichni na tomto místě rádi! Nikdy v životě jsem neviděl tak šťastné lidi, protože jedenáctý listopad pro ně znamenal to největší, co bylo možné. Boj zastaven; konečně se německý lid probudil ze svého hrozného snu. Trvalo to dlouho, čtyři roky a půl něco, čím Francie prošla, je ohromné, a teď, když je po všem, je pro ně skoro příliš mnoho věřit. Dobří lidé jsou tak šťastní, že se jim v očích derou slzy a nesnaží se je skrývat. I ti, kteří ztratili své drahé.
„Včera večer jsem mluvil s matkou, která jí dala dva chlapce a manžela a teď je úplně sama a řekla mi: ‚Proč bych neměl být rád? Moji dva chlapci a můj dobrý muž jsou pryč, to je pravda, ale je tu tolik dalších. Válka je hotová, díky dobrému Bohu.‘ Celé město je vyzdobeno vlajkami a papírovými prapory a fáborky, docela vesele, a v noci svítí lucerny u každého okna a dveří.“
— James E. (Ned) Henschel, 11. listopadu 1918.
„A tohle je konec.“ Za tři hodiny válka skončí. Připadá mi to neuvěřitelné, i když to píšu. Myslím, že bych měl být nadšený a jásat. Místo toho jsem pouze apatický a nevěřící… Přes řeku je slyšet jásání – občasné výbuchy, když se dovídáme nové věci. Z větší části jsme však v tichu… Se vším všudy máme pocit, že to nemůže být pravda. Celé měsíce jsme spali za střelby z pušek… Nedokážeme pochopit to ticho.“
— Robert Casey, baterie C, 124. polní dělostřelecký pluk, 33. divize, 11. listopadu 1918.
„Vsaďte se, že jsme byli včera ráno šťastní, když nás ve 3 hodiny vzbudilo pískání, střelba a všechny druhy hluku, na které si vzpomenete, oznamující kapitulaci Německa. Byl to šťastný den, protože jsme si mysleli, že jste také šťastní. Mám podezření, že se nevrátíte hned domů, ale kdykoli se vrátíte do Států, přijďte za Idou Clarou a mnou. Teď chci, abys to udělal, protože se budeme společně radovat.“
— Nannie (Nancy) Howard z Kansas City svému bratrovi, 12. listopadu 1918.
