Zázraky se dějí a vyvolávají protichůdné reakce, pořád…
Dnes je Wilsnack v Braniborsku málo známým místem. V 15. století to však bylo jedno z velkých poutních míst, nacházející se ve stejné lize jako Jeruzalém nebo Řím. Důvodem byl údajný „krevní zázrak“, který rychle vyvolal kontroverze.
Obrovský humbuk, který vyvolává fascinaci a naději, ale také strach, chamtivost a závist. Načež se o tom odborníci (a ti, kdo si myslí, že ano) kontroverzně přou – až nakonec humbuk opadne téměř stejně rychle, jako vznikl. To, co zní jako typický výstřelek současnosti, se odehrálo ve středověku – v malém městečku na severozápadě Braniborska.
Všechno to začalo v roce 1383, kdy Johannes Calbutz, pastor z Wilsnacku, tvrdil, že objevil tři načervenalé oplatky v troskách svého kostela, který byl zapálen ve sváru. Jeho slovo se rozneslo během okamžiku a zelektrizovalo věřící, kteří v tom viděli „zázrak krve“, manifestaci Kristovy krve – a humbuk začal.
Pokud by farář hostie skutečně našel a jednoduše je neodložil do trosek kostela potřísněné krví, našlo by se vědecké vysvětlení načervenalé barvy: bakterie prodigiosum (Serratia marcescens), takzvaná hostitelská houba. Jeho existence byla ve středověku samozřejmě neznámá, takže obvyklé vysvětlení takového procesu v té době bylo rychlé: zázrak!
Záležitost se brzy stala masovým fenoménem a městečko v Prignitz, v té době to byla oblast, kde byla církev chudá a mnoho duchovních a věřících nevzdělaných, se stalo poutním místem. Důkazem velké obliby „Wilsnack-Run“ a velkého množství peněz, které byly do obce přivedeny, bylo rychlé zahájení stavby nového kostela v roce 1384, který byl podstatně větší než původní stavba.
Do Wilsnacku přicházely rok, co rok tisíce lidí, často z daleka. Celé město žilo z proudů poutníků, kteří proudili do impozantní nové budovy kostela Krve zázraků. Pro bohaté zákazníky z celé Evropy byla k dispozici řada barů, prodejců a ubytoven. Město vzkvétalo.
Nejenergičtějším odpůrcem pouti se v polovině 15. století stal církevní a císařský reformátor Heinrich Tocke. Studoval v Erfurtu, učil tam teologii a v roce 1426 se stal kanovníkem v Madgeburgu. Po léta se účastnil Basilejského koncilu a předkládal tam návrhy církevních a císařských reforem. Historik Hartmut Bookmann (1934 až 1998) ho popsal jako člověka, „který skutečně chtěl reformu, a nejen změnu mocenských poměrů“.