O tomto pánovi jsem se dozvěděl až z poslechu Osudů jeho ženy. Bohužel…ne, že Osudy jsou hloupé. Naopak.
Ze zpětného pohledu šlo o záviděníhodné časy českého sochařství, tedy o druhou půli šedesátých let. Kdo byl připraven, pochytal z impulzů světového umění, kolik se do objemu jeho schopností vešlo.
Jiří Seifert (1932-1999) byl robustním typem lidským i uměleckým. Vyhovovaly mu tvrdé materiály i velké sochařské formáty v plenéru, rád vytvářel svou sochu pro konkrétní umístění, v souladu s krajinou země i vlastní duše. Jistěže byl přitom ovlivněn českou barokní tradicí, archaickým sochařstvím i jeho modernistickými transformacemi v díle Hanse Arpa, Constantina Brancusiho a Henryho Moora. Jako jeden z prvních využíval kolektivní inspirace sochařských sympozijí, v jeho době formotvorně spjatá s iniciační osobností rakouského sochaře Karla Prantla.
