Dnes jsem se z rádia doslechl, že Alois Jirásek byl evangelík, ve škole nás to neučili…a já až do dneška žil v nevědomosti. Potom mně začaly být celkem jasné jeho postoje. To jerho evangelictví je důležité…
„Hluboce temné, jakoby zakouřené barvy těžkého nánosu, jimiž Alois Jirásek zpodobnil vůdce protireformace české, nemají ničeho společného s konvenčním podáním jezuitů v běžných historických románech. Pronikavá věcnost jeho psychologie noří se nejen pod povrch frází a slov, kterými jezuitští misionáři konají dílo hněvu a soudu, ale i pod samy myšlenky duchovních agentů, detektivů a inkvizitorů a sestupuje až na dno jejich divokého života smyslového a jejich vášnivé citovosti – černé sutany padají a obnažující pohled historického dušezpytce proniká srdce i ledví. Co dovede v oblasti dějinné introspekce, překonavší na dobro všecku průpravu dokumentární, ukázal Jirásek nadživotní figurou P. Antonína Koniáše, jež v jeho životním díle hledá sobě rovných… Kdekoliv se v Temnu zjeví Koniášova spíše španělská než česká postava, ovane čtenáře studeně jedovatý vzduch krypty v jezuitském chrámě; tak sugestivně postihl Jirásek duchovní tajemství vrcholné protireformace.“ (s. 134–135)
Tak a podobně oceňoval Arne Novák vysoké myšlenkové i umělecké hodnoty Jiráskova nejlepšího díla, s jehož ideou se plně ztotožňoval; stručněji tak učinil i v posledním vydání svých Přehledných dějin literatury české z r. 1936 (s. 755).
