Tak jsem se dnes dozvěděl, že Mark Twain měl rád kočky víc než lidi. Podle mého to už byla svého druhu obsese…
„Kdyby bylo možné zkřížit člověka s kočkou,“ napsal jednou, „zlepšilo by to člověka, ale zhoršilo by to kočku.“
Twain vlastnil až 19 koček najednou, píše Livius Drusus pro Mental Floss, „všechny miloval a respektoval daleko za hranice toho, co mohl cítit k lidem. Všechny jeho kočky nesly fantastické tituly, mezi nimi: Apollinaris, Belzebub, Blatherskite, Buffalo Bill, Satan, Sin, Sour Mash, Tammany, Zoroaster, Soapy Sal a Pestilence, píše Drusus.
Mark Twain také psal o kočkách ve svých beletriích. „Kočky tvoří portréty v některých z jeho nejslavnějších děl,“ píše National Portrait Gallery
Během svého života, když Twain cestoval, pronajímal si kočky, aby nahradily své opuštěné společníky. „Nejslavnější epizoda půjčování koček se odehrála v Dublinu v New Hampshire v roce 1906,“ píše Mack Hitch pro New England Today. „Twainův životopisec Albert Bigelow Paine byl u toho, když si autor pronajal tři koťata na léto. Jedno pojmenoval Sackcloth. Zbylé dva byly totožné a měly společné jméno Ashes. Proč půjčit, ptáte se? Nemohl s kočkami cestovat, a tak si je pronajal a nechal po nich peníze, aby jim pomohl pokrýt péči o ně po celých devět jejich životů.
„Jednou, když se chystal vstoupit do síťových dveří, které vedly do haly, před ním vyběhla dvě koťata a čekala,“ řekla Paine Hitchovi. S vážnou zdvořilostí otevřel dveře, hluboce se uklonil, ustoupil a řekl: ‚Vstupte, pánové. Vždy dávám přednost královské rodině.“
