Jaroslav Petrbok (25. října 1881 Praha– 14. prosince 1960 Praha) byl český paleontolog, speleolog (jeskyňář), archeolog, botanik a spisovatel.
Jeden z otců zakladatelů moderní archeologie, nepletu-li se, pěkně na něj vzpomíná v Osudech na Vltavě Jaroslav Hromas. Což je geolog a jeskyňář.
Maturoval roku 1902 na učitelském ústavu v Praze. Neměl vysokoškolské vzdělání, ale vypracoval se v „přírodovědeckého selfmademana naprosté originálnosti.“ Byl zastáncem názvu Český kras. „Kromě toho se Petrbok zajímal o přírodní vědy a archeologii, na vysokoškolská studia mu však kromě peněz chyběly také některé osobní vlastnosti. Nesnášel autority, systém a kázeň, a ne každému imponovalo jeho hrubé chování.“ Učil v Nedomicích u Všetat a Kojeticích u Prahy a v Praze-Kyjích. Externě spolupracoval s Národním muzeem. Zabýval se výzkumy jeskyň v Českém krasu, zkoumal odlitek mozkovny neandrtálce ze slovenských Gánovců. Ten mu prý donesl jakýsi Cikán, a když mu ji předával, tak říkal, že nebyl tak hezký, když ho našel, nejdříve z něj musel odstranit nějaké kosti…Hodně cestoval, oblíbil si především Bulharsko a Palestinu, kde prováděl také výzkumy. Poznatky z cest literárně i odborně zpracoval. Přátelil se s Frantou Sauerem a Jaroslavem Haškem. Byl levicově zaměřený (člen Sdružení proletářských bezvěrců, KSČ), propagátor zdravého životního stylu (člen Lidového sdružení abstinentního, cvičitel Sokola). Měl přezdívku Dědek.
Sepsal několik stovek odborných článků a knih o třetihorách a čtvrtohorách, mimo jiné populární knihu o praclověku. Jako znalec květin též napsal knihu pro děti „Poznáš je, když kvetou?“ a „Rostliny“ s kresbami Karla Svolinského.
Na stránkách časopisu Úhor v roce 1913 vyvolal první vlnu tzv. sporu o pohádku, když vystoupil proti tradičním pohádkám a jejich zastánci Václavu Tillemu. Na tento svůj názor navázal ve 30. letech, kdy pohádky označil za „kulturní zločin“.
A ty zmíněné vzpomínky:
